Napsal Volné pokračování seriálu o tom, jak Japonci dělají messerschmitty.
Přiznám se, že i když je pro mne období II. světové války přitažlivé jako celek, přece jen trochu před ostatními bojišti dávám přednost západní frontě. RAF, 8. armáda, Gallandova banda…to jsou věci, které pro mne mají a budou mít vždy půvab. Tím pádem se v mé sbírce dříve či později musí objevit klasické stíhačky této fronty: Messerschmitty, Focke-Wulfy, Spitfiry, Hurricany, Mustangy a Thunderbolty. Už dříve jsem se na Modelmágu věnoval Marseillovu Bf-109 F-4, nyní pokračuji dalším významným esem ze Středomoří: Messerschmittem Bf-109 E-4/A Joachima Muncheberga. Současně se bude jednat o další článek z jakési volné série Messerschmitt ala Nippon, ve které postupně projdu jednotlivé stavebnice mezků od japonských výrobců v měřítku 1:48. Ěčko je velmi vděčným modelem pro modeláře, kteří se se svými výtvory vydávají na soutěže. Je to dáno jednak velkým množstvím podkladů, jednak ideální konstrukcí stavebnice, například od Hasegawy. Kryt motoru je totiž řešen jako samostatný díl a umožňuje snadno prostor pod ním vyplnit maketou motoru, aniž by bylo třeba se nějak vztekat nad geometrií, upevněním apod..Situaci navíc usnadnila i firma Aires, která vyrábí set, který obsahuje celý interier, prostor vysílačky a celý motor s výzbrojí i kryty. Po tomto setu, který bohužel od vydání značně podražil jsem (ještě za nižší cenu) sáhl i já.
Je to již třetí set od této firmy, který zde recenzuji a musím konstatovat, že z popisovaných je zdaleka nejlepší. Je sice určen pro model firmy Tamiya, ale lze jej s úspěchem použít i u Hasegawy. Já z něj ovšem použil jen motor s výzbrojí, kokpit je řešen i s prostorem za pilotem(jako u Tamiye) a vyžadoval by nutné úpravy, radiostanici hodlám využít u jiného modelu.
Nejprve jsem tedy pomocí plechů Eduard vyšperkoval kokpit, který je ve stavebnici sice řešen přijatelně, ale pro soutěž mu něco chybí. Jelikož je možné jednotlivé části kokpitu zpracovávat mimo trup, mohl jsem zatím v klidu z trupu odříznout překryt zbraní a nábojových schránek. Vyřízl a ztenčil jsem rovněž vyústění výfuků. Stěny jsem ztenčil obyčejným pilníkem, slepil jsem poloviny trupu a vsadil jsem trupovou přepážku se schránkami, která bez problémů dosedla. Nyní jsem do trupu vlepil novou palubní desku od Eduardu, která navazuje na odlitek Airesu. Budoucí prostory motoru jsem nastříkal lihovou Agamou RLM 02, stejně jako vnitřek trupu. Sestavil jsem podlahu interiéru s oběma postranními panely a umístil jsem je také na jejich místo. Do sacího otvoru pod trupem jsem vlepil kovovou mřížku a trup jsem na chvíli odložil.
V křídlech jsem použil opět kovové mřížky Eduard v obou chladičích a slepil jsem dolní a horní poloviny. Pokud pracuje modelář přesně, není u této stavebnice nutné použít tmel mezi křídlem a trupem. Spoje jsou totiž odpovídající paneláži letadla. Já tak přesný nebyl, takže jsem musel tmelit horní přechod trup-křídlo. Po zatmelení se mi nedařilo paneláž přijatelně obnovit, protože se mi tmel pod rydlem drolil. Opět jsem tedy spáru přetmelil a místo jsem překryl tenkým proužkem izolepy, který znázornil zesílení spoje. Na náběžnou hranu jsem nalepil odvrtané vyustění výzbroje. Z nějakého rozmaru nerad odděluji pohyblivé části ocasních ploch, stejně tomu bylo i u tohoto modelu, neupravené VOP nebylo třeba vůbec tmelit.
Nastal čas letoun kamuflovat. Měl jsem k dispozici kopii z nějakého staršího Modelartu, návod Hasegawa, PKR a návod Tamiya. Ve všech byl znázorněn letoun bílá 12, který u JG 26 používal Joachim Muncheberg (k pilotovi se někdy v budoucnu na těchto stránkách vrátím). Všechny podklady se ale lišily tvarem a rozmístěním skvrn na letounu. Jedinou shodu představoval návod Hasegawy a Modelart. Proto jsem letoun nastříkal podle návodu. Použil jsem přitom lihové barvy Agama. Jelikož nedisponuji superprofesionální pistolí, skvrny jsem dělal tak, že jsem na světlý podklad nastříkal skvrnu a tu jsem opět olemoval světlejší barvou RLM 76. Tím byly skvrny dostatečně jemné. Teprve později se mi dostal do ruky Osprey na esa Středomoří, kde je fotografie ukazující značnou část skvrn na levé polovině trupu. Bohužel…
Drak letounu jsem odložil a sáhl jsem opět po setu Aires. Očistil jsem motor a dolepil jsem na něj všechny kovové díly, které set nabízí. Pak jsem motor přestříkal stříbřenkou Agama. To kvůli základu, poslední vrstvu jsem totiž dělal barvou Humbrol Gun Metal Metal Cote, která se snadno stírá z hran. Po dvaceti minutách od stříkání jsem barvu vyleštil jemným hadříkem, hrany se blýskaly podkladovou stříbrnou. Stejně jsem postupoval u maket zbraní. Zapomněl jsem se zmínit, že jsem ještě před stříkáním motor zespodu přibrousil tak, aby se vešel do neztenčené spodní části přídě. Do přídě jsem nalepil odlitek olejové nádrže. Blok motoru jsem osadil, nemusím asi připomínat, že při použití vteřinového lepidla je nutno dvakrát měřit. Připravenými otvory jsem prostrčil odlitky výfuků. Přilepil jsem i zbraně a závěs motoru. Rukávy navlečené na hlavně zbraní se mi nepovedlo stočit z plechů, takže jsem vyrobil nové ze silné transfuzní jehly. Prostor přídě jsem začal podle fotografií vyplňovat měděnými drátky. Ty používám pro jejich ohebnost. Detaily přídě jsem dokončil překrytím zadní strany palubní desky jakousi plachtou, která byla zřejmě u originálu kožená. Já ji napodobil pomocí nahnědo nastříkaného obtisku, který jsem patřičně pomocí Herkulesu nařasil a na hranách oblýskal.
Kabinku jsem si vykryl pomocí maskovací pásky Tamiya a nastříkal šedou barvou. Na sloupek antény jsem vystříhl z rámečku plechů velitelský praporek a dalšími kovovými pásky jsem naznačil jeho připevnění. Na kýlovku jsem do třetice z tenkého pásku vyrobil kladku vypnutí antény. Vlastní anténu jsem experimentálně vyrobil z napnuté gumičky z lemu ponožek. Celkově je ale anténa zřejmě příliš silná, proto do budoucnu tuto metodu opustím. Výhodou je ale velká pružnost lana. Spirálky na anténě jsou z kousku kytarové struny, ze které jsem vyndal ocelový střed. Z kousku rámečku jsem vybrousil a odvrtal kornoutek, který byl na anténu navlečen.
Do podvozkových šachet (opět RLM 02) jsem tmavě hnědým obtiskem znázornil prachovku stěny šachty, prošívání jsem namaloval štětečkem. Podvozkové nohy jsou vylepšené pouze o hydrauliku brzd. Zbývaly už jen kryty přídě, které jsem jen začistil a nastříkal. Obtisky jsem použil originální, jsou dostatečně kvalitní. Letoun jsem (mimo pneumatiky) přestříkal ještě před obtisky satinovým lakem, další vrstvu jsem nastříknul po nalepení dekálů. Poslední vylepšení už bylo z oblasti mé osobní fantazie: Na pravou VOP jsem vyrobil ze zbytků plechovku s barvou, kterou jsem podložil nařaseným obtiskem-moje vize stavu po připsání dalšího sestřelu.
Pak už jen zbývalo model zabalit a vydat se všanc nemilosrdným rozhodčím. Závěr bych shrnul do konstatování, že na soutěžích rozhoduje i taktické vybrání vhodné stavebnice. Pokud sáhnete po tomto Messerschmittu, rozhodně chybu neuděláte.